Cestování po Jordánsku (nebo kamkoli jinam) s třemi dětmi?

Poslední dobou hodně ve svém životě zpomaluji a cestování neznámými destinacemi s dětmi je pro mě aktivita, při které zatím neumím plně zapojit rituály a mechanismy k doplnění energie.

Takže mi došlo, proč při cestování s rodinou, i teď tady v poušti u beduínů na mě dolehne, že cestovat patrně vůbec nechci a už vůbec ne s dětmi. Pošťuchování, dohadování a rozmrzelost mě (když se nechám) dokáže pěkně odradit a vyčerpat. Madam zodpovědnost mi navíc do hlavy vnáší různé neklidy a obavy: např. jestli je v pořádku, že cestujeme do Petry čtyři dny po záplavách, během nichž byla část území evakuována, po noci strávené v poušti kdy přes hodinu pršelo a nad Petrou visí mraky…

Ale je to všechno zkouška – pro rodiče i děti. Když to obě strany zvládnou, všechny to nakonec posílí. A nic na tom nemění fakt, že největším zážitkem z cesty je pro děti beduínský čaj, protože do hrnku můžou dát 6 lžiček cukru, mimoňská skládačka z mekáče od beduína u písečné duny, kapsy narvané kamením z pouště, na dva denáry usmlouvaný nůž, který je úplně tupý a pizza ve Wadi Mousa, protože to je konečně jídlo, které se dá jíst. Pro ně je to v tu chvíli to nejdůležitější a nejzajímavější, a když si vzpomenu na sebe, nebyla jsem jiná.

Děti zdánlivě vypadají, že se jich cestování netýká, že je to zas tak moc nebaví a nejlíp by jim bylo doma, nicméně setkání s novými lidmi, jinou kulturou a nádhernou přírodou je opravdu pozitivně ovlivňuje a stojí za to překousnout jejich občasné podráždění, únavu a rozpustilost.

A když mám slabou chvilku a jsem přesvědčená, že už příště fakt nikam nejedu, vzpomenu si na můj oblíbený skeč „Travel agent“ od Monty Pythonů a hned je mi líp 😆